Už v dobách, kdy bylo do některých míst zavedeno první elektrické vedení, s tím bylo i nemálo starostí. Bylo sice senzační, že už lidé nemuseli nosit lucerny, svíčky či pochodně, že už se nemuseli štípat s loučemi, které zaplňovaly místnosti kouřem a znamenaly riziko požáru, jenže ani elektřina nebyla tak docela ideálním řešením.
Někde kupříkladu kvůli této vyhořeli a hned byl kromě ohně na střeše i oheň na střeše. Protože zkuste někomu, kdo právě přišel o majetek, rozumně vysvětlit, že si za to mohl sám! Že třeba neměl z úsporných důvodů nahrazovat pojistky hřebíky, že neměl mít suchou slámu rozsypanou přímo pod svítidlem, u kterého nikdy nebylo zaručeno, že nepraskne, že neměl vést dráty někudy, kde se to snadno vznětlivým materiálem jenom hemží.
Od těch dob už uteklo moře času, pokrok se ani na chvíli nezastavil a dnes jsme tak v docela jiné situaci, než lidé tehdy. Už máme daleko bezpečnější vedení chráněné daleko dokonalejšími izolačními materiály, už máme jističe nebo alespoň daleko kvalitnější pojistky, už máme bezvadné vypínače, zásuvky, rozdvojky, prodlužovací šňůry. A i ty přístroje, jež doma k elektřině připojujeme, už jsou mnohem dokonalejší, plné všemožných pojistek, jež nás mají spasit, kdyby snad náhodou něco. A máme také tolik návodů k obsluze a úředních nařízení, že bychom měli být v bezpečí.
Ovšem přesto se často setkáváme s tím, že někde došlo k tu větším a tu menším problémům, nejednou i se smrtelnými následky nebo značnými škodami na majetku. Někdy za ně může osud, někdy nečekaná porucha, ale většinou jsme na vině výhradně my, lidé.
Protože víte, jak to chodí… Můžete do omrzení říkat těm puberťákům nebo hloupým dětem, že se nesmí dotýkat ani vedení na zem spadlého, a přesto si jdou sáhnout, co to udělá. A pokud pak takové vedení spadlé není, klidně si k němu povylezou na střechu nějakého toho vagónu na nádraží a než se vzpamatují, poslouží jako uzemnění pro tisíce voltů. Můžete si pusu umluvit, že je třeba odstavovat varnou konvici nebo nespouštět z očí zapnutou rozpálenou žehličku, a stejně si nějaká ta hospodyňka dá vařit vodu na čaj, a když z konvice začnou po půlhodině šlehat plameny, běží ji hasit tak rychle, že nechá horkou žehličku položenou na právě žehlených kapesnících. A kolikrát jenom pro změnu to nemehlo, nazývající se hlavou rodiny, svou ženušku přemluví, že přece nebudou volat elektrikáře, když manžel může zásuvku nebo vypínač hravě vyměnit sám.
Takových a podobných případů je! Lidé jsou prostě přímo neskutečně často nepoučitelní. Ještě dlouho bych vám mohl o těch hlupácích vyprávět. Jenže na to momentálně nemám čas.
Beru si totiž právě fén a jdu do vany…
